Tsjechisch

---

Johannes Butzbach

U Kacířů v České Zemi

Přeložil Eduard Bass

V Praze 1928

Nakladatelství Pokrok

---

Poznamenání překladatelovo.

Učený humanista Johannes Butzbach, benediktinský mnich kláštera v Laachu, jest u nás téměř neznám. A přece mezi třiatřicíti jeho spisy jest knížečka Odoeporicon, kterou napsal pro poučení svého mladšího bratra a která má pro nás význam zcela zvláštní. Líčí v ní pohnutlivé příběhy svého nešťastného mládí, kdy ho otec v dobrém úmyslu svěřil potulnému beánovi, studentu, aby se za jeho vedení na cestách naučil tomu, k čemu ve škole neměl trpělivosti. Student — či jak se tehdy říkalo žák — byl však dareba jako většina těch roztoulaných latiníků a nutil svého žáčka jen k žebrotě a nekalému shánění peněz. Tak vyrůstá ze vzpomínek Butzbachových neobyčejně živý a plastický obraz studentského života středověkého a jeho spisek platí v Německu za vzácný doklad kulturní historie; sotva se najde jiné dílo, které tak svěže a bezprostředně líčí útrapy vagantů a mendlíků, jak se žebravým studentům tehdy říkalo. Romantické údobí v Německu obetkalo tento typ středověkého studenta líbivým nimbem dobrodružnosti a hrdinství; Butzbachova knížka o žákovském vandru je arci klasickým dokladem bídy, která vězela pod lehkomyslností a bezstarostností světoběžnických beánů. Ale pro nás má cenu ještě něčím jiným. Dvanáctiletý Butzbach se dostal se svým prohnaným praecepiorem do Čech a nemoha déle snášeti jeho ústrky, utekl mu od hranic do vnitra země a tak se naráz octl v zemi a národě kacířů, před nimiž se jeho katolická mysl chvěla hrůzou. Pět let však zůstal ve službách českých zemanů a jeho vzpomínky na tento pobyt jsou tak zajímavé, že jest věru na podiv, ze dosud přeloženy nebyly. Spadají totiž do let 1490 až 1495, kdy král český Vladislav II. dlel po svém zvolení za krále uherského mimo zemi, v níž se odehrávala řada velkých přesunů. Husitství, v hlavním městě valně potlačené, našlo si nová ohniska v některých krajích venkovských a zvláště Rakovnicko, Slansko a Žatecko, kde bylo Butzbachovi nejvíce prodlévati, stálo věrně při kalichu; katolictví však, přízní královou podporované, mělo už mocné stoupence mezi šlechtou, jež často se spojovala s Matyášem uherským a knížaty německými, zatím co ve východní oblasti české rostlo už silné hnutí Českých bratří. Šlechta v těch dobách bez pevné ruky královské strhávala postupně všecku moc na sebe, zbavujíc města ponenáhlu práv; země pak kolikerým různorodým prouděním rozvrácená stala se velikým hnízdištěm rot loupežnických, proti nimž marně páni i města bojovali. Humanistické ovzduší podporovalo sice vzestup vzdělání u vrstev zámožných a hojně se v té době objevuje v Čechách mužů neobyčejné úrovně kulturní; ale ti tvoří přece jen nepairnou obec proti většině obyvatelstva, které žije ve velkém úpadku mravním. Butzbach, jenž psal své vzpomínky deset let poté, kdy Čechy opustil, mýlí se sice někdy v nepatrných podrobnostech, Jako jsou jména osob a úlomky české řeči, jež cituje, a přirozeně že rád přiloží polínko nenáviděným kacířům; přes to však Je jeho syté a živé líčení se vší pověrčivostí i mezerami ve vědění dobrým obrazem života na tehdejším českém venkově, na malých zemanských tvrzích a v krajských městečkách a co se týče husitů, nejednou cítíme z jeho vyprávění, že nanáší černé barvy spíše jen v duchu doby a svého okolí, než z hlubokého přesvědčení vlastního. Litovati můžeme jen toho, že královský dvůr tehdy nedlel v Praze (Vladislav se vrátil až 1497), neboť pak bychom zajisté slyšeli od Butzbacha o hlavním městě mnohem více a osobitějšího, než takto podává. Než tedy začneme s vlastním jeho vyprávěním, připomeňme si ještě jen stručná jeho životní data: narodil se 1478 v Miltenbergu nad Mohanem; když pokus o studium selhal, vyučil se po návratu z Čech krejčovině, ale dostal se jako krejčí do kláštera, kde mu přece jen umožnili se vzdělávat, až ho poslali na slavnou školu v Deventeru. Poučen krutými zkušenostmi z dětství studuje pak vášnivě, r. 1500 vstupuje jako novice do benediktinského kláštera v Laachu, 1502 skládá mnišský slib, 1503 je vysvěcen na kněze, 1507 Je již pro své vynikající vlastnosti jmenován převorem a od té doby pracuje nepřetržitě ve správě věcí klášterních i o svých dílech. Nezná téměř odpočinku, takže horečnaté nemoci z mládí se mu vracejí; ve 32 letech je jeho zdraví zcela zlomeno, bledý a vyhublý činí dojem starce. O pět let později je tak vysílen, že musí zanechati i svého zamilovaného spisování a dalších deset let jeho života je jen vleklé a bolestné umírání, jemuž podléhá r. 1526, maje teprve 48 let.

Přeložiti celou jeho knížku bratrského poučování nezdálo se nám nutným. Její úvod i závěr jsou běžný produkt humanistické didaktiky. Její jádro je však ve střední části, kde Butzbach vypráví o svém českém dobrodružství. I začínáme svůj překlad patnáctou kapitolou prvního dílu, kde malý Hense přišel do Chebu, a končíme jedenadvacátou kapitolou dílu druhého, kde zase opustil českou zemi.

Jak žáci putovali k Chebu a pak se dále prožebrávali do Čech.

Cheb je znamenité město, jež prý je od Norimberka vzdáleno osmnáct mil. Na dlouhé cestě k němu spatřili jsme nejprve ještě jiná města, tak totiž Kulmbach, Řezno, Hof, Jorlitz a ještě jiná. Přišedše do Chebu shledali jsme, že naše doufání, že tu budeme moci zůstat, bylo marné, a o dva dny později jsme se vydali na cestu směrem do Čech, majíce na mysli město Radnici. Zatím, co jsme se tak toulali od obce k obci, z jedné krajiny do druhé, nad míru mě dojalo u srdce ne tak znavení z cesty, jako spíše to žebrání, které jsem vždy z duše nenáviděl. Říkal totiž, že se za tu dlouhou dobu více než dvou měsíců peníze scvrkly, pročež prý jsme nouzí nucení ve dne si po vsích dům od domu vyžebrati, co chceme večer v městech, kde bychom přenocovali, sníst.

Kterak musel Honzík za žáka žebrat a jak ho ten za to ještě týral.

Když jsme tedy přišli do nějaké vesnice, poslal mě dovnitř žebrat a čekal na mne na protějším konci. Přišel-li jsem někdy s prázdnýma rukama, ztloukl mne žalostně a křičel: „Tak, tak! přisámbůh, já už tě naučím žebrat a fechtovat!“ Dostal-li jsem však někdy něco dobrého, shltl to sám a já dostal nanejvýš zbytky, kterých nechal. Tak to šlo po celou dobu, po kterou jsem ještě u něho zůstal. Ba, jak byl nedůvěřivý, donutil mne dokonce častěji vypláchnout si ústa teplou vodou a pak ji vyplivnout, aby na ní viděl, zdali jsem při tom fechtu nesnědl sám něco tučného. Často se totiž stávalo, že mne dobrosrdečné ženy, dojaty mou plachostí a útlým mládím, vzaly se silnice do domu; když pak slyšely o mé bídě, a s jakým bolem jsem se rozloučil s rodiči, měly se mnou vřelý soucit a obyčejně mi poskytly tak hojného občerstvení jako vlastním dětem. S tím však nebyl on ve své nepřejícné mysli nijak spokojen a kdykoli zpozoroval, že se mi něco takového bez jeho účasti přihodilo, vrhl se na mne ranami pěstí i holí.

Kterak byli žáci přijati konečně do bursy v městě Kadani a jaká bolest tam Honzíka potkala.

Nutil mě obžebrávati vesnice, které byly tak špinavé a blátivé, že jsem se po kotníky, ba někdy až po lýtka brodil bahnem a jako ten, kdo šlape těsto, nemohl jsem ni sem ni tam. Občas mě taky napadli hlídací psi tak strašně, že jsem myslil, kdyby mi nebyli přišli obyvatelé na pomoc, že by mě roztrhali na kusy. On sám se však žebroty štítil a nikdy se na ni nedal, aby se mu totiž sedláci při žebrání nevysmáli jako velkému, línému klacku, který nechce pracovat, a aby se nepošpimil blátem, jež bylo, jak dobře věděl; v deštivých dobách ve vsích náramně hluboké. Ba také, aby nebyl obtěžován psy obcházel vsi po polích a lukách, což mně právě pro tu žebrotu nedovolil. S tímhle zvykem začal již za Norimberkem a dodržoval Jej pevně až k městu Kadani v Čechách, jakož i po všechnu ostatní dobu, kdy jsem s ním cestoval. V Kadani jsme však byli pozvání školními rektory, abychom zůstali, a dostali jsme oba také komůrku v burse. Brzo nato přišli tam i dva vídeňští potulní žáci se svými žáčky a byli ubytování u nás. Ve dne trávil jsem čas, pokud nám po veřejných lekcích, choru a žebrotě zbyl, v komůrce; v noci jsme však my mladí žáčkové, kolik nás tady dohromady bylo, zůstávali pro zimu ve světnici na dřevěném průchodu nad kamny. Jednou jsem ve spaní spadl shora na kamna a ačkoliv jsem zle poškodil nejen kamna, nýbrž i svou hlavu, vysloužil jsem si přes to pro to poškození kamen veřejný a k tomu ještě velmi ostrý trest.

Kterak odtud dále táhli a přišli k Mašťovu, kde vládl surový hrabě.

Ach, co jsem taky za tu zimu od svého žáka vytrpěl! Ani chvíli jsem neměl od jeho věčného týrání a trápení pokoj. Protože jsem nebyl s to, opatřiti mu žebrotou dosyta, čeho potřeboval, chtěl, abych to tajně kradli. Když zatím v postu sešel sníh a kraj se začínal zelenat, odebrali jsme se do jednoho městyse, který je od Kadaně vzdálen jen dvě míle a jmenuje se Chomutov; tam žili kacíři s křesťany pohromadě. Zůstali jsme tu však jen krátký čas pro mor, který se den za dnem více rozšiřoval a dům od domu mocněji řádil. Tak jsme putovali k jinénému městečku jménem Mašťov, které je ne dál než tři nebo čtyři míle odtud; nenašli jsme tam však z cizích žáků nikoho mimo jednoho žáka z Bavor s jeho žáčkem. Obyvatelé toho místa však byli kacíři, kteří mluvili česky, jen velmi málo promíšení katolíky. Měli za pána jednoho hraběte, kacíře zlého, bezbožného a nemilosrdného, který se vyznal i v černoněžnictví¹. — Surová tyranie tohoto muže ukázala se zvlášť zřetelně v následujícím případě. Měl za komorníka mladého vzdělaného člověka, jejž si všichni oblíbili, kdož k němu přišli. Komorník se nechal dvěma zlými spoluslužebníky svést, že jedné noci odcizil pušku a ještě několik jiných předmětů nepatrné ceny a s nimi úprchl, neboť nechtěl takovému despotovi dále sloužiti. Když to ten zuřivec ráno zpozoroval, vyslídil ho, ač už byl velmi daleko, pomocí svého čarodějnictví v jedné lesnaté krajině a dal ho na kraji lesa zajmouti.

Pokračování o surovosti hraběte.

Nešťastník byl tedy lapen, přivlečen zpět, nejnelidštěji od něho ztýrán a vsazen do vězení, aby byl bez průtahu oběšen. Nadarmo prosil za něho všechen lid; nadarmo psali náčelníci země, páni i města nejvroucnější psaní; ba i prosby jeho milenky, jediné osoby, k níž cítil lásku, byly bez výsledku: tu přispěchala z Prahy jeho matka, aby si vyžádala od tyranského svého syna osvobození uvězněného jinocha. Když ji naprosto nechtěl vyslyšeti, vrhla se mu k nohám domnívajíc se, že se takovou ponížeností a vytrvalostí jeho srdce pohne k smilování. Nechtěla vstát, dokud nevyslyší jejího toužení. Tu se všecek rozzuřil a ve své zvrhlosti a bezbožnosti odkopl ji od sebe a poručil, aby ji vyvedli. Když tak učinili, opustila se svým průvodem na veřejnou hanbu ono místo; jinoch však byl druhého dne pověšen. Nesčetné množství lidí obojího pohlaví, kteří si ho od dětství pro nevinnost a pěkné mravy vážili, doprovázelo ho k šibenici. Bědování bylo tak velké, že by pohnulo srdce i démantu tyrdší k slitování, jenom ne srdce tyranovo. Byť i po krvi pocházel z vysoké šlechty, duší svou byl surovější než nejhorší sedlák; jakož se nyní více takových šlechticů vyskytuje, kteří, čím více jich o nějakou věc prosí, tím tvrdšími se jeví v odmítání.

Další o surovosti hraběte a o věrnosti jednoho medvěda.

Surovost téhož hraběte se ukázala i při jiné věci. Jednou totiž přistihl kuchaře, když tajně cosi v domě vzal; ihned dal ho metlami bičovati a uvrci do vězení, aby i jeho podobným způsobem popravil. Zatím však o jeho propuštění usilovali nejen lidé, nýbrž i jeden medvěd, jejž kuchař podle pánova nařízení od malička vychoval. Dal se tedy konečně obměkčiti spíše zuřivým chováním dravého zvířete než lidí, ale s podmínkou, že musí býti z hlubokého hradního sklepení vytažen bez pomoci lidí, jen chytrostí a součinností medyvědovou. Myslil, že je to nemožné. Zvíře to pochopilo hned, jako by mělo rozum. Běželo k věži a plno radosti vyjadřovalo pohybem nohou a bručením, jako by měl rovnou vyjíti a podaii mu obvyklého žrádla. Byla to neobyčejná věc a vzácná podívaná, jež působila i tyranovi nemalé povyražení. Zvíře se chopilo lana, visícího nad otvorem vězení, jímž bývali vězňové vytahování, a jako zkušený v takové práci člověk spouštělo je s mručením kus po kuse dolů k němu a dávalo mu natřásáním lana najevo, že si má sednouti na dřevo, jež bylo na něm napříč upevněno. Když pak kuchař seděl, vytáhlo jej zvíře za radostného údivu všech přítomných, objímalo jej, když byl nahoře, a doprovodilo ho tančíc do kuchyně. Tato příhoda způsobila sice tyranovi trochu potěšení, ale to netrvalo tak dlouho, aby zcela odpustil. Když si totiž jednoho dne ve špatné náladě vzpomněl na kuchařovu nevěru, pro kterou měl být usmrcen, a na jeho osvobození, dal, aby nezůstala zcela nevyplněna jeho vůle, když už se jednou byl rozhodl někoho usmrtit, rozkaz zavésti samo zvíře do lesa a tam je po nějaké době psy štváti. Ale psi, kteří zvíře znali, hráli si s ním, místo aby je štvali a hnali. Konečně byli myslivci zcela proti své vůli donuceni usmrtiti zvíře přes to, že si sedlo pod strom a zvedlo tlapy, jako by prosilo o milost.

Kterak byl jeden hrad zlými duchy rozkotán a jak měl Honzík vyzvednouti poklad duchy hlídaný.

Takovým a všelikým jiným způsobem vykonával ten hrabě za oněch dob svou tyranu a všichni měli z něho strach a hrůzu. Měl také ještě jednoho příbuzného podobné povahy, který den co den sužoval své poddané nesmírným vydíráním a zatěžováním. Tomu konečně podle spravedlivého soudu Božího roztříštili zlí duchové v nočním čase zámek a rozvalili hradby, o čemž najdeš také něco v mém spisku o podivuhodných událostech. V blízkosti toho místa byla hora², na níž prý, jak se vyprávělo, byly zakopány poklady. Jak to můj žák slyšel, opatřil mi ihned pařáty, jejichž pomocí bych je mohl viděti, kdybych byl totiž ještě panic; jinak bych byl duchy udáven. Ačkoliv jsem si tedy nebyl vědom žádného hříšného kroku, obával jsem se přes to nebezpečí a nechtěl jsem s tím nic mít. Tu se na mne vrhl s nejsurovějším vyhrožováním a bitím, ale ani tak mne nemohl, protože mne jiní varovali, pohnouti k nezdárnému podniku. A že jsem tedy nebyl svolný k těmto a jiným bezbožným plánům, začal mne nenávidět.

Kterak jeden zlý kamarád Janovy neznalosti české řeči užil, aby mu provedl ošklivý kousek.

Přečasto však posílal mne a jiného žáčka, jejž přivedl jeho kamarád, do vesnic, abychom kradli drůbež a kuřata. Abych byl v takových věcech pilný a učelivý, o to se staral, ne však, abych pokračoval ve vědě a vzdělání. Ba nevím ani, naučil-li jsem se od něho jednomu latinskému slovu. Neboť on sám byl nevědomec a vyhýbal se proto řádným školám, kde by ho samotného přidržovali k učení; raději vyhledával školy malé a neznámé, protože tam ho chlapci považovali pro jeho tělesnou velikost za učeného. Takovou školu, která se celkem hodila k jeho lenosti, našel konečně po dlouhém putování po všech možných zemích v tomto mistě. Zatím co jsem se tam zdržoval, musil jsem, poněvadž jsem nebyl znalý řeči onoho barbarského národa, věnovati jí více pozornosti než latině. Jednou jsem prosil jednoho spolužáka, jenž byl tamní rodák, aby mne naučil, jak pozdravovati ženy, poněvadž jsem je při žebrotě častěji našel doma než muže. Tu mne ze škodolibosti naučil říkat jiná ošklivá slova. Nevěda o podvodu, řekl jsem ona slova jako pozdrav panně, která byla jeho vlastní sestra. Tu upadla v náramný hněv na mne, vyskočila se stolice, popadla přeslici a vrhla se na mne. Když se mi blížila, pojal mne nesmírný strach, já skočil s prahu, kde jsem stál, pozpátku dolů a tím skokem jsem zašlápl několik housat. Tím se rozčilila ještě více, skoro k šílenství a běžela za mnou s hlasitým nadáváním, zatím co já ve větší ještě úzkosti prchal. Takový děsný strach mne tehdy pojal, že jsem ani nevěděl, kde jsem. Také jsem nepochopil, čím jsem si takové pronásledování od té panny zavinil; neboť věřil jsem nejináče, než že jsem jí přednesl pozdravení svaté a ctné. Později, když jsem jí unikl, vzkázal jsem jí o své nevině a ona, když se dověděla o ničemnosti svého bratra, obrátila svou pomstu na něho. Takto jsem tedy tehdy zmoudřel a nechtěl jsem se již učiti té řeči u osob lehkomyslných, protože jsem se bál o svou kůži.

O náboženských obřadech kacířů a kterak žáci na zpáteční cestě do Chebu užili horkých koupelí u Lokti.

Zde i jinde jsem si málo všímal bohoslužby kacířů v kostele, maje při svých dvanácti letech více starosti o kašičku, kterou jsem se denně sytil, než abych mysl zaměstnával vírou nebo kacířstvím těchto lidí. Toho jsem si však přece všiml; že ono město mělo jen jediného kněze, který jim zřídka jindy než v neděli mši sloužil a kázání měl a jednou za rok — a jinak když bylo nutno — podával svaté svátosti. Bydlil u kostela a vedl život dosti chudý a přísný a oni ho jmenovali svým pastýřem. Netrpěli však, aby měl nějak víc, než čeho s nouzí potřeboval od potravy a šatstva pro sebe a velmi starou ženštinu, již měl za služku. Když tu konečně vypukl mor, prchli jsme odtud a obrátili jsme se opět k Německu s přáním přezimovati v městě Chebu, bude-li v tamní burse volné místo. Cestou tam přišli jsme na panství hraběte ze Šliků, pět mil před Chebem a na míli od hrabského městyse Lokti, na přepodivuhodná a slavná teplá zřídla, v nichž jsme se koupali³ a ztrávili jsme zde dva nebo tři týdny. Pak jsme pokračovali ve své cestě a byli jsme v Chebu přijati do školy a k tomu ještě jsme se oba dostali k bohatým rodinám, abychom pomáhali domácím chlapcům při studiu.

Kterak Honzík další týrání od žáka snášeti musil.

Žák se sice radoval ze svého nenadálého štěstí, mé však, jež se zdálo být poněkud příznivější, vzbudilo v něm závist a velkou rozmrzelost. Řekl totiž: „Není správné, aby žáček jako ty byl v cizině tak brzo povýšen a měl míti lepší dny než jál“ Protože tedy v novém svém postavení sám již nepotřeboval mých služeb k žebrotě, odevzdal mne dvěma jiným velkým žákům, pro něž jsem měl po celou zimu žebrat. Naříkal jsem si na to hochovi, jenž mi byl svěřen, a ten to řekl svým rodičům. Ti mi pak nakázali, abych každého dne přišel! s hochem domů a těch dvou nechal! být. Když jsem však tak několikráte přes zákaz žáků učinil, přepadl mne jednoho dne, když jsme šli ze školy domů, odvlekl mne se svými soudruhy do jejich komůrky, strhal mi všechny šaty s těla, bil mne dlouhou dobu po celém nahém těle pruty a nechal mne pak svázaného ležet v zavřené komoře ve velké zimě až do druhého dne. Ráno se mne zeptal, uznávám-li nyní svou služebnost žákům a já rád řekl „ano“. Tu mne rozvázal, svěřil mne jim za tvrdých vyhrůžek a kleteb a odešel pak opět do svého bytu.

Jak musil Honzík před surovými žáky prchnout a kterak vstoupil až do jara do služby v jednom hostinci v Karlových Varech.

Tak musil můj hoch jít ráno do školy sám. Když se ode mne dověděl, co se mi stalo, spěchal to oznámiti svým rodičům. Na jejich rozkaz vyprávěl jsem jim večer, když jsme přišli domů, všechno úplně, načež měli se mnou velký soucit. Poručili mi, abych nyní zůstal v domě, a chtěli viděti, co se stane. Žák však, který ke své mrzutosti poznal stav věcí jak ze žalob svých spolužáků, jimž mne rovnou prodal, tak i z mé nepřítomnosti, přitáhl následujícího jitra s průvodem nemalého počtu žáčků a žáků před náš dům. Když se však nyní vřítili do domu a po schodech nahoru do svrchního patra, kde jsme se zdržovali, vystoupil otec proti nim se zbraněmi, slepě začal do nich sekat, vyhnal je poděšené z domu i dvora a vyhrožoval jim, aby se po druhé už toho ani neodvážili. Ale já, ubožáček! nevěděl, co si mám po téhle příhodě počíti; nebyl bych se pak už odvážil jít do školy nebo vyjít před vrata k vyřízení nějakého rozkazu. Moji žáci mi totiž vzkázali, že mne roztrhají na kusy, jestliže mne kdekoli potkají. Ze strachu před nimi zřekl jsem se tedy jich i školy; prchl tajně z města a spěchal opět k onomu lázeňskému místu. Tam obsluhoval jsem v jednom herberku lázeňské hosty až do jara, kdy jsem byl jedním urozeným Čechem uloupen. Tak jsem byl konečně surovostí žákovou bídně donucen vzdáti se školy a studia, poněvadž jsem nemohl už snášeti jeho bezbožného nakládání se mnou; a přece jsem mu byl tak důrazně rodiči doporučen. Od těch dob jsme se navzájem nespatřili, ani jsem se nedověděl, co se z něho stalo. Shledal jsem se však v lázních s oběma žáčky, s nimiž jsem bydlil v kadaňské burse v téže komůrce; vyprávěli mi, že jejich žáci byli v jednom místě pro krádež, jíž se dopustili, popraveni provazem. Tu mě napadlo, že se něco podobného může přihoditi jednou i mému žáku. Kdyby se tak později stalo, čehož bych si nepřál, nevyšel by aspoň příliš z rodu, neboť jeho otec přišel u nás pro krádež na šibenici.

Kterak byl Jan jedním urozeným Čechem uloupen a kterak se po dva roky dostával ostupně do služeb různých pánů.

Jak řečeno, byl jsem ve zmíněných lázních jedním vznešeným Čechem tajně hostinskému unesen a odveden do vnitra království, leč nikoli ještě na druhou stranu horstev. Na malém, jemu patřícím panství, jež sluje Sigulov, vedlo se mi celkem dobře a já se zakrátko naučil domácí řeči i jezdit na koni. Když jsem se v tom dost vyznal, pronesl jeden z jeho přátel ze Žlutic, jenž byl sice šlechtic, ale kacíř přehrozný⁴, přání, dostati mne do svých služeb. Můj pán svolil a tak jsem se dostal do řečeného města. Můj nový pán se oženil s bohatou paní, jež se mu však potom pro své stáří zprotivila. Chtěl mě tedy nejdříve lichotivými slovy, pak, když jsem nechtěl, hrozbami a bitím přiměti, abych verboval pro něho mladá děvčata ze dvora a panství svého bývalého pána a naklonil je jeho nedovolené lásce. Když se však dlouho marně namáhal přivésti mne k řemeslu kuplířskému, odebral mi lepší oděv, v němž mne tam přivedl, a zamkl jej; a neměl mi býti vrácen, dokud bych se nepokusil získati mu děveček, po nichž toužil a které každého týdne přicházely ze dvora do města. Já však, dobře pamětliv otcovského napomenutí, abych se měl na pozoru před takovými špatnostmi, nechal jsem toho neřestníka i se svými šaty být a prchl jsem ze střediska zvrácených kacířů opět k svému bývalému pánovi. Přijal mne přívětivě a nechal mne u sebe, když jsem mu byl odhalil příčinu svého útěku. Zakrátko nato byl jsem však opět na naléhavé prosby darován darem jinému, jemuž jsem však pro těžkou práci s věčným lovením a ježděním po půl roce znovu utekl, abych se odebral zpět k prvému svému pánovi. Když jsem s ním pak musil jednoho dne jet do toho města, odkud jsem k němu utekl, skryl jsem se v hospodě, poněvadž jsem se nadmíru bál hněvu onoho druhého pána. On mne však na konec přece našel, ale slíbil mi, že mi nic neudělá, že mi dokonce vydá i ty šaty, jestliže pro něho ukradnu Jednomu koni, kterého mi ve stáji ukázal, falešný ocas, jejž měl přivázaný. Nějakou chvíli jsem se chvěl něco takového provésti; konečně však, ze strachu před ním a z lásky k svým šatům, učinil jsem, čeho žádal, ačkoli jsem měl nesmírný strach, že na mne přijde pán toho koně nebo lidé z toho domu. Když jsem však ocas ukradl a jemu odevzdal, dostal jsem nazpět své šaty a on byl usmířen. Pocitoval jsem však velké hryzení svědomí, že jsem se neštítil přes příkaz Páně a přes poslední napomenutí svého otce smiřovati si hříšného člověka krádeží a tak sám se státi hříšníkem. U onoho prvého pána, který mne po vzdání se studií v lázních uloupil a učinil svým panošem, zůstal jsem v celku dvě leta. Jaká protivenství mne v té době potkala, vylíčím. ti nyní, pokud dovedu, krátkými slovy.

Co spískala Janovi ostatní domácí čeleď.

Odcestoval-li pán, vzal mne někdy s sebou, někdy však nechal mne doma. Jednou tedy, když se zdržel pryč o něco déle než obyčejně, a já zůstal doma s čeledínem a dvěma děvečkami, donutil mne čeledín pást krávy, aby se mohl za mými zády vyrážet s děvečkami. Vesničani však, kteří mne měli rádi, náramně se tím pobouřili a umínili si, že jakmile jen pán přijde, oznámí mu neprodleně špatnost toho člověka. On však nedbal těchto hrozeb a nutil mne i dál pást krávy, zatím co se služkou, jež byla vlastně ke kravám určena a kterou teď k ukojení svých ničemností držel doma, žil v hanebném prostopášnictví a k tomu ještě pro nasycení své žravosti tajně kradl sedlákům kuřata a husy. Zároveň se rozhodl prchnouti, jakmile pán přijde, což také v noci, kdy se pán vrátil, ve vší tichosti provedl. Jindy, když byl pán opět daleko na cestách a já zůstal doma s jiným sloužícím, přihodilo se cosi podobněho. Ten zlý a věrolomný pacholek vyloupil totiž zásobní komoru svého pána, všelicos pobral a utekl. Aby pak vzbudil u pána víru, že ne on, nýbrž já se dopustil toho zlodějství, dal mi jíst z mandlí a fíků, které ukradl. Poněvadž jsem je pak nerozvážně, netuše nic zlého, veřejně jako darované jedl, dostal jsem, jakobych byl sám ty věci ukradl, od pána svého trest nadmíru ostrý. Dal mne totiž pro takový skutek do naha vysvléknoutí a položiti na stůl a pak čtyřmi sedláky tak dlouho lískovkami mrskat, až krev všude z kůže tryskala.

Kterak byl Jan darován jinému pánu, s nímž táhl k cizímu dvoru.

U téhož pána jsem jednou v zimě při vyjížďce tak ztuhl mrazem, že se všichni vzdávali naděje a myslili, že jsem blízek smrti. Také jsem byl, nechtěl-li jsem cválati, čemuž jsem se ještě nenaučil, častěji prudce bit bičem a žalostně zřízen pánem, který na mne šel odzadu; rovněž, neuměje ještě dobře jezditi, vzpínajícími se koni shozen a takovou měrou pošlapán, že jsem byl zase blízek smrti. Také mne pán sám, aby mne naučil plavat, zhusta házel do hlubokého rybníka, že jsem se málem utopil. Potom však propustil všechnu čeleď a nechal si jen mne. Když vstoupil do služeb nějakého pána, svěřil mi všechno s jedním koněm k střežení; jen několik sedláků bylo určeno dohlížet. Jaký jsem tehdy po jeho odchodu vedl po tři měsíce se sedláky život, jakoby ovce mězi vlky upadnuvší, to by tu bylo příliš dlouhé vyprávění. Zatím se pán vrátil a jeho přátelé ho s jásotem uvítali a navštěvovali; jednomu z nich, jménem pan Shefforsyt, jenž naléhavě o mne prosil, byl jsem dán jako malý dáreček darem. S ním pak cestoval jsem hlouběji do vnitra Čech na hrad, kde bydleli jeho rodiče; velmi horliví přivrženci kacířské zvrácenosti. Tento hrad je v hrabství pana Jindřicha z Dagoff⁵, leží nedaleko Petršpurku k městu Rakovníku a jmenuje se Zoscheck. Můj nový pán dlel zřídka doma, nýbrž sloužil s dvěma nebo třemi koni u dvora králova nebo u jiného pána. Jeho ostatní bratři nebyli však mysli tak rytířské, nýbrž oddávali se doma nepřetržitě honbě nebo si také oblibovali v tom, že se s otcem účastnili obdělávání polí nebo pěstování dobytka. Když mne tedy dostal, konal ihned přípravy, aby se mnou táhl ke dvoru jednoho pána. Když jsme odjížděli, byla stará matka z rozloučení nesmírně smutná; vyprovázela nás se srdcem zasmušilým až před hrad, a pokud nás mohla vidět, odříkávala nad námi jistá pověrečná zažehnávání. Čechové se totiž oddávají mnoha pověrám; a já sám dal se jimi občas přemluviti, abych se léčil z nemocí pověrečnými prostředky.

Jak si dal Jan v různých nemocech pomáhati pověrečnými prostředky.

Trpěl jsem totiž nádorem v krku; tu mne dovedli k jedné nadmíru šeredné babici, která mi vložila palec s bledým nehtem do ucha a zatím, co mi druhou rukou spočinula na hlavě, brumlala skrze zuby jistá, mně nesrozumitelná zaklinadla. Když se to skončilo, dala mi následující lék: „Do nějakého poháru", řekla, „dáš, chceš-li být zdráv, tři celé dubové listy bez trhlin a housenčích hnízd; k tomu kus hřebenu, kterým se chytají na hlavě červíčci, a tři konečky lněného pýří, tam, kde jsou prsty přadlen krouceny. Potom, když pohár takto připraven den a noc stál, musíš z něho s pevnou nadějí na uzdravení tak dlouho pít, pokud budeš cítiti nádor bolet." Také ještě dodala, kdybych po svém zotavení později zase někdy cítil podobné bolesti, že si mám ihned strčiti do úst vlastní palec, třikrát jím tam otočiti a říkati taková a taková slova, jimž mne naučila. Všemu tomu jsem jaksi uvěřil a také jsem se vskutku, napiv se trochu z poháru, uzdravil; a kdykoli jsem od té doby začal na tom místě něco cítit, utišil jsem to ihned podle obdrženého návodu. Jindy zase trpěl jsem také zimnicí, a po dlouhý čas jsem se nemohl přes všechno možné léčivo uzdraviti; vždycky po několika dnech přišla zimnice znovu. Tu mne vzala sama paní před východem slunce za jitřních červánků a vyvedla mhe v širá pole. Zde vystoupila se mnou na křemenitý balvan, a předeslavší mnoho žehnání a zaklínání proti zimnici, uřízla konečně vlastní rukou kůru s jednoho stromu a přivázala mi ji na nahé tělo; tři dni a tři noci zůstal jsem jí ovázán, načež jsem hodil kůru i se svou zimnicí do ohně a byl jsem zdráv. Také jsem ani nadále neměl s oběma řečenými nemocemi žádných potíží, až jsem, otci zpovědníky v Deventeru katolicky poučen, zavrhl věřit nadále takovým pověrečným věcem. Ale od té doby mne řečené nemoci častěji zase přepadaly a takřka dodržovaly výročí svého odchodu.

Kterak Jan se svým pánem jen s nouzí ušel loupežníkům v Ceském lese.

Tehdy jsme tedy věřili, že jsme matčiným zažehnáváním obrněni proti všem nehodám cesty, a dostali jsme se tak k lesnatému pohoří, které se v šíři tří až čtyř mil táhne kolem celé české země⁶. Tato pohoří uzavírají českou zemi jako jádro v rozloze třiceti čtverečních mil a jsou plna lupičů. Vtáhli jsme do nich s nabitými puškami a pán mi řekl: „Drž se těsně za mými zády! Kdybys snad objevil nějakou zálohu lupičů po stranách silnice, dej mi ihned znamení a ať už budu prchat nebo se zastavím, zůstaň stále při mně!“ Sotva jsme tam vjeli, hned byli i lupiči za námi. Bylo je vidět, kterak vykukují hlavami z jeskyň a křovisek jako skrčení mouřenínové a pískáním se proti nám svolávají. To znamenajíce prchali jsme prostřed nich nejprudším tryskem celou míli, že se koně potem zpěnili. Nyní jsme jeli krokem poněkud volnějším, abychom nechali zvířata oddechnout; hle, tu šel jeden z lupičů proti nám; po pravé ruce nesl široký, dlouhý meč, po levé měl opásaný jiný, krátký, ale široký a na zádech v opasku sekeru dvojatku, na plecích velkou přilbici. Střílela jsme na něj, až uhnul s cesty. Poněvadž jsme však slyšeli, jak jistým rychle opakovaným pískáním svoje tovaryše přivolává, nasadili jsme znovu nejrychlejší trysk a bodali jsme neustále ostruhami, což jakoby koňům nových sil dodávalo.

Jak přišli cestující do Prahy a o poloze a kráse tohoto města.

Takto byli jsme několikráte donuceni k úprku, ale vždycky jsme šťastně vyvázli; zbytek cesty urazili jsme bez další nehody a dostali se k hlavnímu městu království, které nazývají ve své řeči Praha, to jest práh. Praha jest slavná svým královským hradem, v němž spočívá svatý Václav. Dělí se ve tři městské čtvrti, mezi nimiž prostředkem teče Vltava. Každá čtvrt jest od druhé oddělena zdí a je jakoby město pro sebe. Přes to však tvoří ty tři čtvrti dohromady jedinou Prahu. Je tu totiž jedno město nové a jedno staré, kteráž obě jsou jen kacíři obydlena. Druhá část města s hradem leží za řekou a obývána jest křesťany. Král však, který drží také Uhry a markrabství moravské, jest smýšlení velmi křesťanského. Jednou, když byl kacíři pozván na jednu hostinu, byl by býval od nich málem zamordován, kdyby mu nebyl jeden z nich, jenž mu byl věren, ve psaní odkryl tu šalbu, když už se chystal sejít k nim dolů. Toto město bylo, jak aspoň české dějiny vyprávějí, založeno krátce po časech Abrahamových, stejně jako města Trýr a Worms, a bylo již tehdy váženým sídlem královským a velekněžským. V té menší části města, jež je spojena pahorkem, na němž leží obydlí královo, je také vznešený biskupský chrám u sv. Víta. Staré město leží celé v rovině a jest podivuhodně vyzdobeno nádhernými staveními, mezi nimiž nejvíce vynikají soudní dům, tržiště, rozsáhlá radnice a kolej, vesměs Karlem IV. založené. Ony obě strany města jsou spolu spojeny kamenným mostem, jenž spočívá na čtyřiadvaceti pilířích. Oba díly větší strany jsou odděleny hlubokým příkopem, s obou stran zdmi hraženým; vnější, Nové město, táhne se daleko a široko až k pahorkům a spatřuje se v něm slavný pamětní kostel svaté Kateřmy a Karla Velikého. Taky je tam vynikající, hradu odobné stavení, v němž má své sídlo kolej z daleka navštěvovaná.

Další o bývalé náboženské nádheře Prahy a o české řeči.

Toto město i se svou říší bylo prý kdysi velmi proslulé zbožnosti jakož i majestátem. Jak se totiž čte, žádná země v Evropě nebyla vybavena tak mnohými a nádhernými kostely jako Čechy. Tu byly chrámy až k nebi čnící, oltáře s ostatky svatých, zlatem a stříbrem zdobené. Tu byla svatá roucha pokrytá perlami, nejdrahocennější ornáty a nářadí. Světlo vpadávalo dovnitř vysokými, širokými okny, zdobenými podivuhodnými malbami na skle. A taková nádhera nebyla na podiv jen ve městech, nýbrž i na vesnicích. Také tu stál na vltavském břehu poblíže Prahy klášter královského dvora, v němž bývali pohřbívání králové⁷. Byl velmi nádherný a byly v něm prý kromě kostela velkolepé stavby i skvělý dormitář pro bratry a jiné místnosti zbudované mohutným slohem, jakož i velká křížová chodba, jež se táhla kolem širé zahrady. Ale po stěnách křížové chodby byl vypsán Starý a Nový zákon od začátku Genesis až k Apokalypse Janově velkými výraznými písmenami. V jaké řeči však byl psán, zda latinsky nebo česky, určitě nevím. Ačkoliv je totiž u nich dost latinářů, užívají přece jen pro poučení lidu ve svých spisech více řeči domácí. I Svaté Písmo mají ve své vlastní řeči, aby mu všichni mohli rozuměti. O této řeči tvrdí, že je jedna z těch dvaasedmdesáti, které vznikly při zmatku věže babylonské. Praví totiž, že ten, který odtamtud sem do této země přišel, slul „Čech“ a poněvadž se tu usadil, že země byla po něm pojmenována „Čechy“. On také přinesl tamnímu lidu svou řeč, která je tedy ze všech slovanských řečí první. Vskutku sami všichni Slované, jako Vendové, Poláci, Litevci a více jiných, dovozují původ své řeči z češtiny; jakož i velmi málo se tato jazyková nářečí od sebe liší, jen že někteří při vyslovování vyřknou slabiky spíše dlouze, druzí spíše bez přízvuku a krátce, jako se zcela podobně může i rozeznati Hornoněmec od Dolnoněmce.

Ceský Otčenáš a Credo jako ukázka řeči.

Abych ti však dal představu o této české haťmatilce, považoval jsem za účelné, tuto připojiti modlitbu Páně, kterou vzali s Andělským pozdravem z Evangelia, jakož i apoštolské vyznání víry. Napsal jsem: to sice našimi písmenami; mají však zcela jiný zvuk, než jaký mají ve výslovnosti u nás. Budeš-li tedy čísti následující, střez se smát tomu pro úctu, kterou jsme podle evangelia povinni pravdě, ať už předstoupila před nás v té či oné jazykové formě. Modlí-li se tedy, rozpřáhnou otevřené ruce k nebesům a modlí se bez určitého počtu, to jest bez růžence, nebo jak obvykle říkáme, bez paternosteru; nevzpomínám si, že bých kdy u nich nějakých viděl, ani z korálů, ani z drahého kamení, ani z kterékoliv jiné Játky. Jak jim tedy pobožnost vnukne, říkají:

Vuotze naz gen zí na nebessich wo zwitze meno twy brzyt gralosty twy, wut wula twa iaku phnebi dakus fzemii klyb naz weseleizy deyz nam tnes wol puzt nam naze wynne ia kozt ymi wot puztymi nazy wynoikiny ne ot wet naz opokuzze ny a swaff naz wot sleye amen.

Pak přijde Ave Maria:

Strawaz zy maria myloz yss buelna; Pan w ztebo; Ty sy bozzenana mesy sze namy bozzenanei blott brzzycha Twyo zwateyo Jezu Christa Amen.

Poslední slova, jež dodala církev, pod níž nechtějí stát, oni se nemodlí, protože nejsou v evangeliu.

Následuje vyznání víry, jež složili apoštolové, pročež se také nazývá apoštolské:

Werzym woha wotze wze mohutzy sworzy tele newe y wzeme y wyesu crista syna ye ho yedeneho pana nazeo gentzy gest potzal duch em swatem narodgylze marya pany turpiel pod pontzkym pilatem wkzi zowan vinrziel y poz rewen stoupil dopekel kzezy den wstal zumert weich stoupil na nebessa seed geitz na prawiszy o pana wozze wzemontzio wod dot przide sutgit szynech y zumertweigh. Werzym ducha swatew swate kyrtew wowet znuo wzech. Swateych wopzo waainy wutt puzstení herzichum zciella zkrzizengy y ywot wiezney pos mrthy. Amen.

T0. ano, to je přebarbarských Čechů barbarská řeč, v níž, jak se domnívám, byla napsána celá bible po stěnách křížové chodby zmíněného kláštera. Čemuž se člověk zajisté musí nanejvýš podivovat, i spatřuje se v tom též stará nábožnost a čistota víry, jež kdysi u tohoto národa kvetla.

Další popsání země české.

Dříve bývala tato krajina pro čistotu křesťanské víry nazývána rozkošnou květinou, jež mezi všemi v Krista věřícími národy nejlíbeznější vůní vydávala. Ale osud chtěl, že ona nyní naopak nejhorší morový smrad vydechuje. Ó, kéž by se opět stala své staré zdobě podobnější!

Je v Čechách ještě jiný znamenitý klášter našeho řádu. Kdysi hlídal jeden konvertita tohoto kláštera, dobrý, prostý muž, v lese krávy: tu našel stříbrnou rudu, vytáhl ji, pověsil jako znamení, aby to místo našel, svůj škapulíř na jeden vysoký strom a donesl stříbro svému opatu. Ten na to místo spěchal s bratřími, našel tam v zemi stříbrné rudy a dal vykopati nesčíslné poklady. Když se o tom dověděl král, odeslal tam ihned lidi, kteří v krátké době nalezeným pokladem zbohatli a tamtéž zbudovali město, kterému, poněvadž se to místo znovu našlo podle kutny na hoře pověšené, dali jméno „Kucinahorach“, německy Kuttenberg.

O této zemi píše Aeneas Silvius ve svém Popsání Evropy v krátkosti následující, o čemž však dále podrobněji psal ve svém díle o poloze, poměrech, národech a mravech oné končiny, jak je pozoroval, a v jednom ze svých dialogů o své české vyslanecké cestě a své tamní disputaci.

„Čechy,“ praví, „jsou uzavřeny dokola Německem a zcela vysazeny severnímu větru; na východě hraničí s Moravou a Slezskem, na severu se Saskem a Míšní, na západě s norimberským územím, na jihu s Rakouskem a Bavorskem, jsou tedy kolem dokola obklopeny německými kmeny. Délka a šířka jsou téměř stejné a asi tři denní cesty zdélí. Hercyňský les uzavírá celou zemi. Nejslavnější řeka je Labe, která proudí středem země a zavlažuje Jej a jiné nikoli neznamenité řeky přibírá, jako Vltavu, která řeže Prahu přibližně vejpůl; konečně proráží Labe svými dravými vodami mezi úzkými údolími, rozervanými skalami a divokými pohořími Hercyňského lesa, protéká provincií míšeňskou a vylévá se u Hamburku, jednoho města saského, do Německého moře. Pozoruhodná města říše jsou: Praha, uctívané sídlo českých králů; Kadaň, Most, Slavkov, jenž má proslulé doly měděné a stříbrné, Je to krajina zcela studená, má však hojnost hovězího dobytka, zvěřiny a ryb. Orná půda je velmi dobrá a nanejvýš vydatná obilím a ječmenem. Za našich dob se tam mnoho pamětihodného přihodilo. Mnoho bitev se tam událo, mnoho krve prolilo, města od základu vyvrácena, náboženství opovrženo a nohama šlapáno. Povstalo Jest totiž kacířství Husitů; vyrostlo šílenství Adamitů; řádila vojska Táboritů a Sirotků; oba biče válečné Žižka a Prokop zpustošili zemi podle libosti své; Jan a Jeroným, kteří zavedli lid, byli konečně při velkém církevním shromáždění v Kostnici upáleni. Jakoubek, Konrád Rokycana a Petr z Anglie, tito ničitelé evangelia, byli považováni za zvěstovatele pravdy. Čtyři králové nemohli ničemný jed vypleniti, totiž Václav, Zikmund, Albrecht a Ladislav, o kterémž posledním se věřilo, že byl u nich otráven."

S takovou zprávou souhlasí ve všech bodech shodně bratr Bartoloměj z Anglie ve své patnácté knize o Vlastnostech věci, jakož i Jacobus z Bergama a všichni ostatní dějepisci a kronikáři.

O životě Cechů.

Lid v Čechách je povahy hrubé a rád požívá mnoho a silně kořeněných jídel. Proto se příslovečně říkává, že prase v Čechách za rok víc šafránu sežere než v Německu člověk za celý život. Obyčejný lid má při obědě nebo večeři zřídka méně než čtvero jídel, v létě kromě toho k snídani ještě jelita s vejci na másle usmaženými a sýr; k tomu ještě kromě obědu pojídají odpoledne jako svačinu jakož i v noci sýr a chleba s mlékem. Oblékají se v jednoduché hrubé sukno; místo bot nebo střevíců zabalují si obecně nohy a holeně zvířecími kožemi, které pod kolenem upevňují slaměným provazem. Bot užívají zřídka. V zimě nosívají kožichy jako kabáty a široká, přes ramena až k pasu spadající roucha s velkými kapucemi jako pláště. Země je, jak známo, velmi studená. Mají obytné světnice sroubené z jedlových trámů s kameninovými kamny, širokými jako pece, na nichž si také vaří svá jídla. Když se ráno v těchto kamnech zatopí, vyjdou všichni ven pro kouř, který naplní celý dům až na půdu, a teprve když byl kouř po spálení dřeva okny a dveřmi vypuštěn, mohou pak přes den setrvati uvnitř. K osvětlování užívají venkované obecně se tam vyskytujícího druhu borovice, jejíž dřevo se naštípe na louče a večer zapálí a do jakéhosi uprostřed světnice visícího svícnu zastrčí. Pěstění vlasů věnují velkou péči; často jsem viděl muže, jimž uměle pěstěný vlas vlnitě spadal až k opasku a ženy, jimž — většinou hladce učesán — sahal až po lýtka, nebo kotníky. Také si velmi vynakládají na košile a roušky, na krční stuhy a náprsenky; tyto náprsníky jsou utkány z hedvábí a zlata. Mládež zvláště dbá této ozdoby; opatřují si je často a pak se domnívají, že něčím jsou.

Další o mravech a zvýcích Cechů.

Ve čtyřicetidenním postu a po všechny pátky celého roku se zdržují mléčných jídel. Proto se u nás utvořilo přísloví: „Čech se spíše odváží ukrást koně ze stáje než sníst v pátek vajíčko.“ V pracovní době požívají, zvláště chudší, prostých nápojů, ačkoliv je tam piv všelijakých, jež se však vaří jen v městech. Také se však poblíže větších měst pěstuje víno, které se prodává dosti draho; lepší vína se dovážejí ve velkých množstvích z Uher a jiných přilehlých zemí. Jak je vidět, mají všech životních potřeb ve vlastní zemi nadbytek; mimo sůl, kterou si opatřují výměnným obchodem za vlastní výrobky. Židé, kteří bydlí většinou ve městech, jsou u nich stejně v opovržení jako u más. Jsou mezi nimi všechny druhy sekt a všechna možná kacířstva, zvláště ve městě, které se u nich nazývá „Hora Tábor“, jakož o tom i Silvius svědčí. Bohatší jsou namnoze epikurejcům rovni, tak tuční, že jsou nuceni převislé břicho nosit v opinadlech, která mají upevněna u krku. Mužové jsou silné postavy, hranatí a svalnatí. Také ženy jsou masité a tělnaté; chodí ve zdobených šatech, které sahají až pod bradu. Rukávy na nich jsou však široké a sahají jen k lokti, zatím co košilové rukávy, vpředu skládané a i u mužů hedvábím vykládané, sahají až k rukám.

Další o hrubých mravech Čechů.

Jakož jsou Čechy obecně země bohatá, zdá se být i její lid velmi nakloněn rozkoši smyslné a zvláště rád se oddává tělesným chtíčům, když si byl jídlem a pitím připravil spokojenou chvíli. Což se zvláště na venkovanech nebo sedlácích pozoruje, když přijdou do města a okusili lepšího piva, kterému říkají staré, a bílého chleba, jenž u nás sluje cuneus. Přijdou-li totiž na trh, brzy se, sotva jen vyřídili své obchody, stáhnou do hospod. Tu tedy sedí sedláci, obě ruce plné krajíců, a když pak začínají být nasyceni a po několika konvicích piva, jimiž požitý chléb spláchnou, ožijí, začnou si nejprve tiše jen tak pro sebe bzučet; pak však, jakmile spatřili nějakou ženu, které by mohli zazpívat, začnou vyrážeti nejpodivnější a nejnestydatější zvuky, právě jako když hřebec ve stáji řehtá na kobylu. To však nedělají jen opilí sedláci, nýbrž i lidé vyšších stavů, šlechtici a rytíři. Tak se jednou stalo, že můj pán, když došla jeho doba, chtěl opustiti službu u jednoho hraběte a nabídl mu své kulhající koně, aby odešel bez škody. Hrabě se zdráhal a odpověděl s nevolí: „Co je mi po tom, že jsi uštval své koně ztřeštěným jezděním a skákáním před paními a pannami? Ne na můj rozkaz, ne pro můj zisk jsi tak učinil, nýbrž spíše z pošetilé rozpustilosti, abys se líbil ženám, aniž tě kdo k tomu vyzval.“ A tak tomu vskutku bylo. Když jsme totiž s hrabětem vyjeli a náhodou jeli mimo nějaký hrad nebo šlechtický zámek nebo nějaký jiný dům, v němž mohly být panny nebo paní, tož jsme se hned pustili, pokud to místo bylo vidět, všichni jako blázni a zuřiví do nejprudšího trysku a nejdivočejších skoků přes pole, ploty a příkopy, vyhazujíce s hlasitými výkřiky ruce i nohy až nad hlavu do vzduchu a křičíce: „Ju ju heya hoya hossa hossa! O mila pecte na grasna pana“ atd. Takový jest zvyk u tamních dvořanů, takovéto výkřiky posílati těm, které milují. Panny samy však se smějí jejich pošetilosti a dráždí je k ní ještě více; mnohdy, když jsou jen dvě nebo tři přítomny, zavěšují, aby u oněch vzbudily domnění, že jich je více, bílé polštáře u oken. Ó té pošetilosti mužů a ó té falešnosti, posměchu a klamu žen! Kdopak už kdy podvedl nebo ošidil ženu!

Další o mravech Cechů.

Znal jsem tam jednoho hraběte, jenž se, ačkoliv se o něm říkalo, že je vyznavač čisté křesťanské víry, přece jen z lásky k jedné. urozené panně, která byla také jiným urozeným Čechem, jemu se však mocí a rodem nerovnajícím, milována, tak daleko dal hněvem a žárlivostí strhnouti, že zapomínaje na svou čest a hodnost vyzval onoho pro tu pannu na souboj. Když v tom boji oběma padli koně, bojovali dále pěšky a doráželi na sebe meči. Hrabě podlehl svému soupeři, ačkoliv tento byl menší postavy, takže se mohlo o něm užíti verše:

„Toto tak drobounké tělo přemocná živila síla.“

Konečně, když se hrabě nechtěl vzdát, byl načisto zabit. To je konec milostných pletek. Ó bído nad bídu, když se člověk dá ženami v poutech lásky vodit; nadmíru pošetilý je nebo brzy bude, když se mu láska takto líbí. Neboť zamilujeli se někdo, postrádá rozumu; bez zákona a míry je konání jeho a láska mu připraví hořké bolesti. Při tom nesmíš myslet, že taková bláznovství tam patří k dvorskému nebo vznešenému mravu; spíše se musím jako věrný sluha ujati šlechticů a chváliti je, než obviňovati a haněti, když jsem přece po pět let jedl jejich chléb. Ona bláznovství se vyskytují mnohem více u měšťanů a sedláků. Ono křičení a ječení písní a zpěvů pod okny milenek lze slyšeti ve městech právě tak jako na hradech a na venkově, zvláště v noci a v zimě. Jsou však taková hlasová cvičení tak hrozná na poslech, že kdyby v našich krajích někdo podobný řev spustil, všechen lid by se zděšeně sběhl do zbraně. Tam však to není ani v nejmenším nápadno, ježto je už to tak obecným zvykem mladých lidí. Dále jsou sedláci, jak poznamenáno, náramně silní jedlíci a když přijdou do měst, mají obě tváře plné a nacpou si vnitřnosti tak zplna, jako když dělají jitrnice. To bys měl vidět takové jídlo — je to k smíchu — jak dokonce i na ulicích cpou své bochánky mezi zuby a při tom podivuhodně mluví a jedí, zatím co jim všude drobty při mluvení z huby vystřikují. V pití však, abychom po pravdě o nich mluvili, jsou mnohem slušnější a střídmější, než se to dokonce najde v pobřežních krajích mořských, kde i tři nebo čtyři ženy (jak se o nich zvláště v Holandsku vypráví) za jediný den nebo půlden přibližně celý soudek piva s máslem připraveného vypijí. S takovou mírou by se jich jistě v Čechách bavilo deset po celý týden. Prahanebná věc to taky je, s tím obžerstvím a chlastounstvím u ženy.

Něco o náboženských poměrech v Cechách.

Připíjení, jak je u našich krajanů zvykem, se mezi Čechy nevyskytuje. Každý pije, kolik mu libo, a není druhým nucen. Mají tam velmi silné a mocné pivo, které sluje staré a je tak husté, že by se jím téměř daly věci klížiti. Byl tam za mých dob znova zřizován sklep, který se před třiceti lety zřítil. Našli tam ležet dvojí pivo bez sudu, ve vlastní, velmi tlusté kůži; a když ji jako dřevo nějaké provrtali, čepovalo se z ní tak výtečné pivo, že nikdo nemohl dosvědčiti, že by kdy pil něco tak vzácného. Takových o toho druhu věcech pozorování jsem u Čechů nasbíral více než o věcech božských a duchovních, poněvadž jsem tam ztrávil svůj život většinou mezi vesničany a lidem hradním, v lesích a na venkově, kde se služby boží nekonaly. Leč jednou v roce, totiž na Zelený čtvrtek, vídal jsem na hradě kněze, jejž za tím účelem povolali, jak ve světnici na stole slouží mši a pomazává, a těm, kteří si toho přáli a zpovědí se připravili, podává večeři Páně pod obojí způsobou. V duchu jsem se tomu smál a poněvadž jsem to považoval za kacířské a nebyl jsem nucen se zúčastnit, vyhýbal jsem se tomu, poněvadž jsem se velmi bál, že bych jinak, až jednou odejdu, nedostal od našich kněží rozhřešení. To bylo příčinou, proč jsem po pět let svého pobytu mezi nimi zůstal bez zpovědi a přijímání, jak jsem jim to také častěji namítl, když mne zvali ke svému přijímání. Utěšoval jsem se v tom zvláště příklady těch, kteří po patnáct až dvacet let ani se nezpovídali ani nepřijímali. Jsou totiž mezi nimi mnozí, kteří se považují za nejlepší křesťany, zatím co zavrhují naše zvyky nebo se jimi dokonce urážejí a námi jako špatnými křesťany opovrhují. Neděle slaví po příkazu Božím slavnostně a mimo to slaví ještě několik menších svátků svatých. Jen zřídka jsem tam pozoroval, že by se modlili za mrtvé. Přijímat jsem viděl i malé dítky a osoby svobodné. Posvěcené vody nebo soli jsem nikdy nespatřil. Jsou zato bohati všemi možnými pověrami, jež si kdo jen může vymysliti nebo vynalézti. O vykonávání jejich náboženství ti nemohu nic psát, protože nic určitého o tom nevím, kromě toho, že jsem je slyšel část mše, totiž epištolu, evangelium, credo jakož i jiné, co lid obecný musí věděti, zpívati jejich řečí. V kterých článcích se však od čistoty křesťanské víry uchylují, vyznačuje krátce Hartmann Schedel ve své kronice, z níž chceme tuto něco podati. Zda se to však všechno u nich tak stále udržuje nebo tehdy, když jsem tam byl, se udržovalo, určitě nevím, poněvadž jsem z obavy před nimi zvědavě po tom nepátral a oni sami se bedlivě střežili, abych se dotyčných jejích článků víry nedověděl. Vzali prý všechny články svého kacířství z evangelijního komentáře jistého Angličana Jana Wikleffa, k čemuž jiní, jako Jan a Jeroným Hus a Jan Rockenzan, dodatečně mnohé připojli. Ale také jistý Petr Trecensis a premonstrátský mnich Jan prý mnohé nové omyly způsobili a oněm lehkověrným národům je k jejich zkáze vpravili. Z nichž Jan a Jeroným byli o koncilu basilejském upáleni, setrvali však s tvrdošíjnou stálosti na svém kínění, takže si, jak Poggio očitý svědek píše, nelze o žádném filosofu představiti, že by šel tak radostně na smrt. Byl pak Jeroným muž podivné výmluvnosti, pročež prý také Čechové oba každoročně jak svaté uctívají. Články jejich ničemného kacířství jsou však prý tyto: Římský biskup je prý roven ostatním biskupům. Očistec prý není nikde. Marné je prý modlit se za mrtvé a je prý to výmysl kněžské hrabivosti. Obrazy Boha a svatých se mají zničiti. Žebravé řády byly prý vynalezeny od ďabla. Kněží měli by být chudí a živi být je z almužny. Zpověď do ucha je prý hloupost; stačí prý, když se každý sám ve své komoře vyzpovídá Bohu ze svých hříchů. Vysvěcené hřbitovy jsou prý jen pošetilý zvyk. Kněz smí prý na kterémkoli libovolném místě proměňovati svaté Tělo Kristovo. Kanonické duchovní hodinky jsou prý marné plýtvání časem. Posty církví nařízené nemají prý nic záslužného. K tomu přichází ještě mnoho jiných omylů, které si vymysleli.

Další o náboženském poblouzení Cechů.

Zpráva o těchto bludech byla by zajisté pronikla již dávno až sem do našich krajů, i kdyby farář hornoveselský, svaté theologie profesor, jedním z Cách se vracejícím Čechem do jeho vlasti vzat a jejich omyly nakažen, nebyl je vsunul do svých knih, jichž několik vydal. Byl však donucen v Mohuči odvolati a spisy své veřejně spáliti. I on totiž vyseděl několik zásad, jež odporují víře a římské církvi, z nichž jedna zní takto: „Svatý Petr zavedl půst, poněvadž byl rybář, aby totiž mohl své ryby prodat rychleji a dráže.“ Jest však v Čechách město, řečené Hora Tábor; v něm jsou prý pohromadě všeliké druhy kacířů, o nichž Aeneas Silvius ve svém Dialogu ještě mnohé vypráví a o nichž ještě tyto bludy vypočítává: ,„Nechtějí uznati římského papeže za svou vrchní hlavu, ba vůbec ani primát ani církev. Klerus nemá mít majetku. Očistec popírají. Všechny obrazy zavrhují. Přímluvy světců, kteří již s Kristem vládnou, prý smrtelníkům nijak neprospívají. Mimo neděle a velikonoce neslaví žádných svátků. Eucharistii podávají pod způsobou chleba a vína i malým dětem a bláznům. Když však slaví obětování, neříkají nic, než modlitbu Páně a slova proměňovací. Při tom ani nezmění svého oděvu ani neobléknou nějakého ornátu. Někteří tvrdí dokonce, že ve Svátosti Oltářní není skutečně tělo Páně, nýbrž jen jeho představa. Ze svátostí církevních uznávají jen křest, eucharistii, manželství a svěcení kněžské; na pokání mnoho nedají, na biřmování a poslední pomazání vůbec nic. Mnišským řádům jsou nepřátelé na smrt a ujišťují, že jsou to výmysly ďábla. Ke křtu berou obyčejně říční vodu. Ani vody ani soli nevysvěcují. Vysvěcených hřbitovů nemají. Mrivoly zakopávají na poli nebo, jak toho taky lépe nezaslouží, u dobytka. Svěcení kostelů se posmívají a Svátost uctívají na jakémkoli místě. Nemají větší starosti než poslouchati kázání. Je-li v tom někdo nedbalý nebo liknavý nebo jde-li, když se koná kázání, za zaměstnáním nebo za hrou, dostane se mu vymrskání prutem a je donucen vejít a slovo Boží vyslechnout. Mají dřevěný dům, jemuž říkají templ, jenž však vypadá jako stodola; v něm kněží káží a každého dne vykládají Zákon. Mají však v něm jen jeden oltář, jenž ani není ani nemá být vysvěcen. Kněží ani nenosí tonsury, ani si neholí vousů. Potud Aeneas Silvius.

Další o českých poměrech.

V pozemských věcech mají mnoho štěstí a zdaru. Več mohou na nebi doufat, je velmi pochybno. Kéž by jen Bůh Všemohoucí dal, aby se vrátili ze svých bludů k lepšímu poznání! Tolik jsem chtěl v krátkosti poznamenati o poměrech a mravech země u příležitosti mého pobytu v hlavním městě, aby sis snad nemyslel, že jsem tam ve středu země neměl oči otevřeny. Hoření poznámky se však přece jen více týká obyvatelů venkovských než městských. Arci mravy o něco jemnějších měšťanů nebo lidu městského se přece jen poněkud liší od mravů venkovanů, tak třebas větším bohatstvím nebo širšími a delšími šaty, jež nosí, nebo vlasy, které pěstují pečlivěji a které mají buď lněnými nebo mnohobarevnými páskami hedvábnými shrnuty na temeni hlavy ve vrkoč nebo které nechají navlněné spadávat. Také arci nosí vlasy rozděleny v dlouhé tenké copy pod husitskými taláry s podšívkou z liščích koží; nebo lze kacířské muže také poznati po vysokých čepicích z liščin a kacířské ženy po kožišinových pláštích až k zemi splývajících, v nichž kráčejí do kostela. Jinak se najdou tam jako všude vedle zlých i dobří a naopak, jako jsou i chudí s bohatými pomícháni. Většinou jsou ti bohatší považování za skoupější a lakotnější podle onoho slova Juvenalova: „Růsti vždy cítíš k penězům lásku s rostoucím jměním; tak po nich netouží ten, kdo jich nemá.. “ Viděl jsem tam jednoho mlynáře, který se z prachudého přivandrovalce stal mužem tak bohatým, že mimo jeho mlynářství táhlo ještě denně patnáct čtverospřežných pluhů, každý s dvěma pacholky, po jeho polích. K tomu měl ještě tolik na hotovosti a různém obilí, že nestál co do bohatství ani za velkým pánem. Ačkoliv byl obecně jako takový boháč znám, chodil přece jen v ošumělé a spravované haleně a kromě jiných prací sám osobně rozvážel mouku do měst a vesnic. Přijdeli však král se svým vojenským průvodem do sousedního města Rakovníka, musí je po celý jejich pobyt tam zásobiti chlebem.

Kterak Ceši říkali sice Janovi panic, ale jednali s ním jako se psem.

O jednom podobném, náramně bohatém, ale ne tak skoupém muži jsem slýchal; přišel jako chudý hoch z Alemanska do města Chocně k jedné vdově, kterou, když později dorostl, pojal za manželku, čímž se náhle dostal k ohromnému bohatství a získal si jména „pan Hanse“. Nejmenují totiž svých německých spoluobčanů, aby nebyli považování za rodilé Čechy, českým jménem, nýbrž německým, jen málo pozměněným. Venkované však oslovují lehce každého, kdo se od nich mravy nebo šatstvem, stavem nebo jměním liší, titulem „pane“. Proto také mně říkávali, jakkoliv jsem byl neznám, „pan Hensel“, t. j. pan Honzík, se zdrobnělým jménem, což se mi nelíbilo špatně. Myslil jsem si totiž a řekl jsem si: „Není-liž lépe sloužiti Čechům, kteří ti říkají pane nebo panici, než sedět nad knihami, kde žáci člověku jen nadávají „žáčků“ a za nic ho nepovažují?“ Takto jsem často uvažoval, když se mi zrovna velmi dobře vedlo. Když jsem však byl pány spráskán nebo kopanci častován, bylo mi náramně za trpko, že mne titulují „pane“. Zatím s oněmi panskými sloužicími, kteří pána stále doprovázejí, ve dne v noci u něho stojí a jemu posluhují, jedná se ještě dost slušně. Popřávají jim lepších dnů než pacholkům; chceme-li arci nazývat „dobrými dny“, když musí člověk pánu sloužit se strachem a hrůzou, nemá ani chvilky volné pro své osvěžení, po němž přece mladý člověk náramně touží, když je nutno sklonit téměř při každém slově pánově chvějící se koleno, snášet stále se vší odevzdaností výbuchy jeho hněvu, kruté nebo nadávavé rozkazy, ba i rány. Takových a mnohých jiných příkoří dosti jsem prodělal jak u těch šlechticů, tak i u onoho pána, u něhož jsem zůstal asi tři roky a s nímž jsem přišel i do Prahy, jejíž připomínka mne pohnula k celému tomuto odbočení.

Kterak Jan musil trpěti, že nechtěl ctíti milenku pána z Chlumu jako hradní paní a že toužil být propuštěn domů.

Zatím pokračovali jsme ve své cestě z Prahy dále až na hrad toho pána, v jehož služby chtěl můj velitel vstoupit. Hrad ten se jmenoval Chlum⁸ a byl směrem k Moravě nedaleko lesnatého pohoří hercynského, které, jak dříve poznamenáno, celé Čechý uzavírá. Po třech dnech jsme tam dorazili a byli jsme na štěstí přijati. Pokud jsme tam dleli, jeli jsme tu s hradním pánem na Moravu, kde měl syna, tu zas do Prahy, tu na jiná místa. Byl to silný a tělnatý muž a velmi bohatý a mocný, při tom však dosti lakomý. Měl za manželku dceru jednoho křesťanského hraběte⁹, držel ji však, nevím pro jaké podezření, jako v zajetí a vyhýbal se jakémukoli styku s ní, zatím co žil místo ní s ženou nějakého chudého šlechtice. Tato byla vší čeledí ctěna jako matka a hospodyně a vládla celému hospodářství. Já však jí opovrhoval jako milostnicí, kterou také byla, a nepovažoval jsem ji za hodnu jakéhokoli pozdravu. Za to mne často stihl její a jejího pána hněv a já byl často svým vlastním velitelem na její žaloby pro nepatrné příčiny ranami trestán. Úmyslně mi kladla všeliké nástrahy, aby mne dostala z domu. Mrzelo ji totiž nesmírně, že všemi ostatními byla ctěna jako hradní paní a jen já, německý křesťanský hoch, jsem si jí nevážil a jí opovrhoval jako kuběnou. Viděla arci, že mě žádným způsobem nemohou přivésti k úctě k ní, že si jí naopak nevážím pro právoplatnou paní (před níž jí dal pán z hanebné lásky přednost). Tu se jednou stalo, že se tajnými slidiči, které si pořídila, dověděla, že beru zbytky jídel s tabule a rozdílím je dětem naší pradleny, dole pod hradem bydlící. Ihned tu věc žalujíc přednesla pánovi a dala mne vyhnati z domu. Můj pán však vykládal ve zlém, že jsem měl být pro tak nepatrnou příčinu vyhnán, netajil se také nijak svou nespokojeností a brzo potom se vrátil domů ke svým, kam mne byl předem poslal. Když pak chtěl opět táhnouti k jinému dvoru toho druhu, nechtěl jsem už s ním, nýbrž prosil jsem o dovolení, abych se směl po své sedmileté bídě vrátiti do vlasti. O to dovolení prosil jsem ho co nejnaléhavěji a v slzách, ale tak jsem si ho proti sobě pobouřil, že mne, když jsem nepřestal, div neutloukl. Pak odcestoval sám s jimým sluhou, zanechav rodičům a bratrům rozkaz, aby zamkli mé lepší šaty, mne pak pečlivě střežili; kdybych snad uprchl, měli mne pronásledovat a kdekoli by mne dopadli, na nejbližší strom pověsit.

Jak mu jedna baba chtěla čarodějnictvím pomoci domů a o různých českých městech.

Co jsem si měl chudák ve své přenesmírné úzkosti počít? Kam se obrátit? Nevěděl jsem toho. Mé myšlenky se zamotávaly; trýznivý neklid hlodal mi v srdci; neboť ono nebylo nikde jinde než doma u matky. Doslechl jsem se totiž o úmrtnosti, kterou v Německu způsobil velký mor, a se všech stran přicházely pověsti, že se ta hrozná nemoc stále víc blíží i Čechám. Bál jsem se tam umřít, kde jsem se přímo musil obávati prokletí duše. Jak však odtud uniknout? Ve dne v noci přemýšlel jsem zoufale o plánech útěku. Zatím co jsem tak úzkostně přemyšloval, radil jsem se o tom i s jednou starou babou. Kteráž měla soucit se mnou a řekla: „Poslechneš-li mé rady, učiním brzy, aby ses dostal do vlasti.“ Když jsem se však od ní dověděl, jak a kterak, jakož i o cestě, že jsem měl být u cíle v nejkratší lhůtě, jen za noc a den, tu jsem vykřikl: „Pryč s tebou do ohně, jehož si zasloužíš!“ Byla to totiž čarodějnice nesmírně zlá, zkušená v kumštech ďábelských, jako jich tam je takových mnoho. Chtěla mne, jak řekla, dostati domů pomocí svých kouzelných sil na černé krávě přes lesy a doly a hory, kdybych byl chtěl. Málo chybělo, byl bych k tomu svolil. Leč bázeň, že by mi mohl ďábel uškoditi, mne zdržela. Touž starou babu jsem viděl přijímati pod obojí, což dříve nikdy nedělala; pocházela totiž z jednoho města v Alemansku, odkud snad byla pro své čarodějnické umění vyhnána. Odcházejí tam prý totiž mnozí, kteří prchají z našich krajů, jako do bezpečného útulku. Zřídka se tam najde město, kde by nebylo vypovězenců z jiných krajin; a jsouli v jednom městě odkryti a zahnáni, vyhledají si jiné. Kromě dříve jmenovaných měst má ta říše i mnohá jiná, dosti významná města. Kromě Prahy, jejíž jméno bychom mohli vyjádřiti slovem práh, a která je, jak řečeno, hlavní město říše, sídlo královo a biskupovo a kde kromě čtyř mendikantských klášterů, které byly před třiceti lety ze základu rozbořeny, lze viděti ještě jiné domy řádových mnichů, stojí za zmínku ještě tato další města, totiž: Tzaslaph, Tzeizkeybrot, Cursyn, Cuttenberg, Buelsen, Rackoffnich, Lutzitz, mons Thabor, Sotz, Littneritz, Buttwitz, Dagganum, Cadanum, Britz, Craupen, Gralofingh, Doeplitz, Zlana a Launa¹⁰. Poslední dvě města přivedl ctihodný pan světící biskup Mohučský z poblouznění kacířského zpět do svazku církve, jak mi sám před dávným časem v Porýní dosvědčil, když tam přišel k svěcení nového opata. Vyptával se mne totiž, zda ještě setrvávají pevnou myslí při víře, když je byl, jak beze všech pochyb věřil, kázáním svým osvobodil ze zloby kacířské.

Jak našel Jan konečně příležitost prchnouti.

Když se však nyní blížily velikonoce, prosil jsem panstvo o ty šaty, které mi, jak vpředu poznamenáno, odebrali, a žádal jsem o ně nejen pro svátky, nýbrž i k vůli hostům, kteří by mohli přijíti. Byli skutečně ochotni mně je vrátiti. Nosil jsem je nyní denně, pomýšleje v duchu na útěk a snaže se stále opatrně vyčíhati příznivou příležitost k tomu. Několikráte jsem se vší obezřetností učinil všechny přípravy k útěku; ale když k tomu došlo, popadl mne takový strach, že jsem se neodvážil učiniti ani krok. Jednoho dne jsem však musel jít jako sluha se starým pánem do nejbližšího města na trh; neměl jsem nic než košili a kabát, protože jsem při odchodu na nic nemyslil, jsa na pochybách o možnosti útěku. Zatím co pán seděl s ostatními u vína, byl jsem ponechán sám sobě a šel jsem z hospody naproti na trh, abych koupil za půl zlatého hedvábí, z něhož chtěla naše paní udělat schránku na bibli, kterou si nově ve své řeči opatřila. Když jsem koupil to hedvábí, loudal jsem se s jedním německým poutníkem, od něhož bych byl rád něco slyšel o Německu, v bezmyšlenkovitosti ven za bránu. Když jsme však byli se svým povídáním u konce a já se opět vzpamatoval, uvědomil jsem si, co jsem učinil, že jsem odešel; propukl jsem v hořekování a bál jsem se zároveň vrátit. Snad mne někdo viděl vyjít, snad už mne pán hledá a pak jsem byl ztracen: byl bych pro svůj pokus o útěk doma přísně střežen a tvrdým trestem potrestán. Bezradný a v zoufalé úzkosti prosím toho žebráka o radu, aby mi přec pro Boha řekl, co se mu v té věci zdá nejvhodnější. Z naší dřívější rozmluvy seznal ten muž, jak je mi líto, že jsem se vzdal studií a že bych se byl rád stal řádovým mnichem, kdybych se byl mohl dosti učit. Se zřejmým právem mne tedy vybízel, abych užil příležitosti k útěku. „Synu můj, řekl, „poněvadž už jsi pryč a poněvadž se musíš obávat, kdybys se vrátil do města, že bys zůstal navždy pro následující dobu svým lidem podezřelý, radím ti tedy, abys shodil bázeň, spolehl se na Boha, příznivé příležitosti k útěku využil a v nastoupené cestě se vším spěchem pokračoval; doufám, že šťastně unikneš. Půjdu totiž pomalu za tebou a kdyby se mne snad tvoji pronásledovatelé ptali, neviděl-li jsem takového a takového, řeknu jim, že si zbytečně zaběhli; naopak jim pilně domluvím, aby se vzdali pronásledování tímto směrem jako marnosti a obrátili se jinam.“ Takový slib mi dodal nové odvahy; rozloučil jsem se s tím mužem a mnohokráte jsem mu děkoval za tak povzbudivé utěšení. Nyní se však vykasám k rychlejšímu běhu a vezmu, jak se říká, nohy na ramena, abych urazil ještě téhož večera tři míle. V běhu jsem se častěji ohlížel, obávaje se, že by mne nějaký pronásledovatel mohl dopadnouti; leč nespatřil jsem ani toho poutníka ani koho jiného. Zatím co jsem tak v spěšném chvatu sledoval svou silnici, přišel jsem k několika pocestným, kteří mne, dověděvše se o příčině mého spěchu, pozvali, abych šel do města s nimi. Přitakal jsem ihned, poněvadž jsem viděl, jak měli z plna srdce se mnou lítost a slíbili, že se na noc o mne postarají. Večer jednali se mnou pohostinně a pán domu, ačkoli byl kacíř, umyl mi nábožně nohy a dopřál mi láskyplně osvěžení. Místo ono slulo Žatec a ten měšťan sám byl bohatý koželuh, který onoho dne na zmíněném jarmarku nakoupil mnoho koží a mne tam viděl jít s mým pánem po trhu. Po tomto koželuhu jsem taky poslal své paní ono hedvábí a od něho jsem se také později dověděl, jak potom velmi pro věrnost vrácením prokázanou litovala mého útěku.

Kterak byl Jan po mnohém po Čechách putování vzat jedním norimberským kupcem do vlasti.

Když však nastalo ráno, opatřil mi můj hostitel na mou prosbu službu u jednoho tkalce, kde jsem se chtěl naučiti něčemu z otcova řemesla, abych se mohl tím volněji a směleji ukázati našim doma. Když jsem tam však pobyl několik dní a den co den zahlédl ve městě některé z těch šlechticů, kteří mne znali jako bývalého sluhu onoho pána, upadl jsem ve strachy, že by mne mohli prozraditi. Odebral jsem se tedy do jiného města, tři míle odtud vzdáleného, jež se nazývá Slaný. Poněvadž jsem tam však nenašel tkalce, který by mne vzal do učení, připojil jsem se k jednomu jirchářskému tovaryši, jenž táhl do jiného města, kterémuž říkají Litoměřice; a protože i tady nás oba naděje zklamala, obrátili jsme se do jiného města jménem Kralupy. Zde našel on u jednoho mistra svého řemesla zaměstnání a i mně vymínil službu u jednoho řezníka. Jakkoli jsem tedy měl z přirozenosti své velký odpor proti tomuto zaměstnání, z nouze jsem to místo vzal. Protože mi však bylo zabíjení přece jen příliš proti mysli, zdráhal jsem se vyučiti se mu. Proto, když jsem našel vandrovního, který i odtud chtěl táhnouti dále, měl jsem velkou radost a prosil jsem ho, abych směl cestovati s ním; když jsem však chtěl s ním odejít, zadržel mne řezník a žádal po mě své útraty. Když to můj tovaryš viděl, měl se mnou soustrast — byl totiž rovněž Němec, podomní obchodník, jenž nabízel své zboží ode vsi ke vsi — vyšel na pole a přinesl jehně, které tam, jak pravil, našel. To dal onomu, aby mne vykoupil, a řezník mne ihned propustil. Můj druh pak byl měšťan mostecký. Most je nemalé město, při německé hranici ležící, a v něm bydlí jak kacíři, tak katolíci. Když jsem tam přišel, našel jsem jednoho pána německé národnosti, který mne přijal pro českou řeč, jíž ještě neuměl, aby mne užíval jako tlumočníka, až by navštívil české jarmarky. Prodával totiž cukr, jejž uměl sám vařit v různých druzích. Byl jsem u něho však jen tři týdny, když jsem se shledal s muži, kteří cestovali do toho lázeňského místa, kde jsem byl prve tajně šlechticem uloupen a do Čech unesen. Náramně tím potěšen prosil jsem kupce o dovolení odejít, jakož i o pár bot, aby mi vydržely až domů. Když jsem to po svém přání dostal, dal jsem s radostí české zemi sbohem; a Je mi pro všechny vyprávěné i jiné tam zažité zkušenosti nadmíru líto, že jsem kdy Čechy spatřil nebo poznal. Ba, podoben Israeli, vedenému bez pochyb andělem, vyšel jsem po pětiletí jako ve vítězném tanci z Egypta kacířů a od toho barbarského lidu. Právě totiž v tu roční dobu, kdy jsem tam přišel, vrátil jsem se nyní po druhé do toho městečka a ke své hospodské, jejíž manžel byl zatím umřel. Přijala mne s radostí, doporučila mne co nejvěrněji jednomu norimberskému kupci se ženou a rodinou, který chtěl po skončeném léčení jeti kočárem domů a prosila ho, aby mi dovolil přisednouti. Tak jsem se dostal šťastně až do Norimberka a poděkoval jsem jim za dobrý skutek, že mne vzali s sebou. Našel jsem tam povozníky z našeho města a vrátil se s nimi na svátek svatého Jana Křtitele do otčiny, ne jako latiník, jako naši kdysi doufali, ne jako doktor, jak jsem to kdysi v dětinské domýšlivosti prorokoval, ba už ani ne jako Němec, jak jsem byl od nich odešel; nýbrž jako Čech, jako barbar, ba skoro jako pohan v kroji a mravech a podle svých dlouhých plavých vlasů, které jsem tam podle místního zvyku pěstoval s největší pílí a které se mi valily po všech stranách přes paže a záda až téměř k pasu. Tak znešvařen, jak mne později ujistili, a neznám, vrátil jsem se konečně po šestileté nepřítomnosti zdráv a Boží milosti zachovalý a všichni mne pozorovali nevlídně pro tak velké změny, které arci nepocházely z pravice Nejvyššího.